Charles Baudelaire "Bénédiction" Слова пісні

Переклад:arcsdeeshuitplptroruzh

Bénédiction

Lorsque, par un décret des puissances suprêmes,Le Poète apparaît en ce monde ennuyé,Sa mère épouvantée et pleine de blasphèmesCrispe ses poings vers Dieu, qui la prend en pitié :

- " Ah ! que n'ai-je mis bas tout un noeud de vipères,Plutôt que de nourrir cette dérision !Maudite soit la nuit aux plaisirs éphémèresOù mon ventre a conçu mon expiation !

Puisque tu m'as choisie entre toutes les femmesPour être le dégoût de mon triste mari,Et que je ne puis pas rejeter dans les flammes,Comme un billet d'amour, ce monstre rabougri,

Je ferai rejaillir ta haine qui m'accableSur l'instrument maudit de tes méchancetés,Et je tordrai si bien cet arbre misérable,Qu'il ne pourra pousser ses boutons empestés ! "

Elle ravale ainsi l'écume de sa haine,Et, ne comprenant pas les desseins éternels,Elle-même prépare au fond de la GéhenneLes bûchers consacrés aux crimes maternels.

Pourtant, sous la tutelle invisible d'un Ange,L'Enfant déshérité s'enivre de soleil,Et dans tout ce qu'il boit et dans tout ce qu'il mangeRetrouve l'ambroisie et le nectar vermeil.

Il joue avec le vent, cause avec le nuage,Et s'enivre en chantant du chemin de la croix ;Et l'Esprit qui le suit dans son pèlerinagePleure de le voir gai comme un oiseau des bois.

Tous ceux qu'il veut aimer l'observent avec crainte,Ou bien, s'enhardissant de sa tranquillité,Cherchent à qui saura lui tirer une plainte,Et font sur lui l'essai de leur férocité.

Dans le pain et le vin destinés à sa boucheIls mêlent de la cendre avec d'impurs crachats ;Avec hypocrisie ils jettent ce qu'il touche,Et s'accusent d'avoir mis leurs pieds dans ses pas.

Sa femme va criant sur les places publiques :" Puisqu'il me trouve assez belle pour m'adorer,Je ferai le métier des idoles antiques,Et comme elles je veux me faire redorer ;

Et je me soûlerai de nard, d'encens, de myrrhe,De génuflexions, de viandes et de vins,Pour savoir si je puis dans un coeur qui m'admireUsurper en riant les hommages divins !

Et, quand je m'ennuierai de ces farces impies,Je poserai sur lui ma frêle et forte main ;Et mes ongles, pareils aux ongles des harpies,Sauront jusqu'à son coeur se frayer un chemin.

Comme un tout jeune oiseau qui tremble et qui palpite,J'arracherai ce coeur tout rouge de son sein,Et, pour rassasier ma bête favorite,Je le lui jetterai par terre avec dédain ! "

Vers le Ciel, où son oeil voit un trône splendide,Le Poète serein lève ses bras pieux,Et les vastes éclairs de son esprit lucideLui dérobent l'aspect des peuples furieux :

- " Soyez béni, mon Dieu, qui donnez la souffranceComme un divin remède à nos impuretésEt comme la meilleure et la plus pure essenceQui prépare les forts aux saintes voluptés !

Je sais que vous gardez une place au PoèteDans les rangs bienheureux des saintes Légions,Et que vous l'invitez à l'éternelle fête,Des Trônes, des Vertus, des Dominations.

Je sais que la douleur est la noblesse uniqueOù ne mordront jamais la terre et les enfers,Et qu'il faut pour tresser ma couronne mystiqueImposer tous les temps et tous les univers.

Mais les bijoux perdus de l'antique Palmyre,Les métaux inconnus, les perles de la mer,Par votre main montés, ne pourraient pas suffireA ce beau diadème éblouissant et clair ;

Car il ne sera fait que de pure lumière,Puisée au foyer saint des rayons primitifs,Et dont les yeux mortels, dans leur splendeur entière,Ne sont que des miroirs obscurcis et plaintifs ! "

Žehnání

Když moci nejvyšší v svých hůrách nařídí toa na tom světě běd se Básník objeví,zděšená rodička, jíž Bohu jest již líto,pozvedne k Nebi pěst a rouhajíc se dí:

"Ach, že jsem nevrhla spíš celé klubko zmijí,než abych živila tu směšnou ratolest!Prokleta budiž noc se slastmi, které míjí,za kterých počalo mé břicho již můj trest!

Protože ze všech žen jsi mne chtěl mít tou ženou,jež v smutném manželu má odpor probouzet,a ježto nemohu tu zrůdu pokřivenoujak lístek milencův do ohně vrhnout zpět,

já obrátím Tvou zášť, jež příliš těžká je mi,na nástroj prokletý té strašné zvůle Tvéa tak ten zákrsek vždy budu tisknout k zemi,že nikdy nezvedne své puky morové!"

Tak v nářku polyká své záští slintající,pro Boží záměry bez porozumění,a sama v Geheně se stará o hranici,jež matkám za hříchy je přisouzena v ní.

Provázen Andělem, v jehožto chráněnství je,ten vyděděnec však se sluncem opíjía všechno, co kdy jí, a všechno, co kdy pije,pokládá za nektar a za ambrosii.

Hovoří s oblakem, se zefyrem si hraje,na cestě křížové se zpěvem opájí,a Duch, jenž bloudí s ním, se rmoutí, poznávaje,že je tak veselý jak ptáče na háji.

Ti, jež by miloval, naň patří s hrůzou v zraku,či hledí, smělejší před jeho mírností,vyloudit z něho pláč, a krutí, bez rozpakůzkoušejí na něm moc své tajné hrubosti.

Jak v chléb, tak ve víno, jímž, ubožák, se sytí,míchají špínu slin a popel v zlovůli,všech věcí, jichž se tkne, se pokrytecky štítía vyčítají si, že v jeho stínu šli.

A jeho milenka jde křičíc na náměstí:"Když se mu zdá, že mám ke zbožnění dost krás,já chci si na způsob těch starých model véstia jako ony se dám pozlacovat zas.

A nardy, kadidly, myrhami, klaněnímia vůní mas a vín pak budu mámit se,zvědava, zda jsem s to v tom srdci, patřícím mi,nejvyšších božských poct si dobýt smějíc se.

A až se nabažím té bohaprázdné frašky,položím na něj spár své ručky v závrati,a moje nehtíky mu budou bez překážkyjak drápy Harpyjí až k srdci vnikati.

Jak ptáče, jež se chví, mrouc plno nepokoje,mu z hrudi vytrhnu to rudé srdce ven,a abych ztišila to drahé zvíře svoje,já, pohrdajíc jím, je jemu hodím v plen!"

A Básník pozdvihne své zbožné paže prosea spatří vzhlížeje na Nebi trůn se stkvět,a blesky, sršící mu z ducha skvoucího se,jej zbaví pohledu na tento vzteklý svět:

"Dík Tobě, Bože můj, jenž dáváš utrpenítak jako božský lék vši špínu léčící,nejlepší z olejů, nad který jistě není,ke svatým rozkoším nás připravující,

já vím, žes Básníkům přiřk' místo, důstojné jich,v blažených kohortách svých svatých Legiía že je povoláš na věčnou slavnost jejich,kvas Trůnů, Mocností a Sil, jenž nemíjí.

Vím, že jen bolest je stav pravé vznesenosti,do které nemohou se svět a pekla dát,a pro svou korunu mystické zářivosti- že musím úctu vždy a všude vzbuzovat.

Té krásné čelence, jež plna jasu plane,by sotva stačily, byť Tebou vsazeny,však skvosty Palmyry, pod písky zasypané,či perly z mořských den a staré kameny

vždyť bude ze světla, jež čerpá svoji zářive svatém ohnisku původních paprsků,a oči smrtelné, byť v plném lesku září,jsou pouze jejich mdlá zrcadla bez lesklu!"

Benção

Quando, por uma lei da vontade suprema,O Poeta vem a luz d'este mundo insofridoA desolada mãe, numa crise de blasfêmia,Pragueja contra Deus, que a escuta comovido:

— "Antes eu procriasse uma serpe infernal!Do que ter dado vida a um disforme aleijão!Maldita seja a noite em que o prazer carnalFecundou no meu ventre a minha expiação!

Já que fui a mulher destinada, Senhor,A tornar infeliz quem a si me ligou,E não posso atirar ao fogo vingadorO fatal embrião que meu sangue gerou.

Vou fazer recair o meu ódio implacávelNo monstro que nasceu das tuas maldiçõesE saberei torcer o arbusto miserávelDe modo que não vingue um só dos seus botões!"

E sobre Deus cuspindo a sua mágoa ingenteIgnorando a razão dos desígnios do Eterno,A tresloucada mãe condena, inconsciente,A sua pobre alma às fogueiras do inferno.

Bafeja a luz do sol o fruto malfadado,Vela pelo inocente um anjo peregrino;A água que ele bebe é um néctar perfumado,O pão é um manjar saboroso, divino.

Com as nuvens a rir, brincando com a aragem,A Cantar, vai pisando o aspérrimo caminho;Seu anjo protetor segue-o nessa romanagemE chora ao vê-lo assim: feliz qual passarinho.

Aqueles a quem ama, olham-no, receoso,Ou então, conhecendo a sua mansidão,Com um prazer ferroz, com dentes venenosos,Procuram no morder, ferir-lhe o coração!

Ao vinho como pão, que lhe fazem servir,Conseguem misturar escarros, cinza, pó;Objeto em que ele toque, é mandado partir;Fingindo distração, pisam-lhe os pés sem dó!

Sua própria mulher grita pela cidade:— "Já que ele me apregoa a bela entre as mais belas,Vou fazer o papel das deusas de outra idade,E meu corpo vestir com os adornos delas.

Com perfumes de mirra e incenso, hei-de, enlevadaNo ambarino licor de vinhos peregrinos,Erguer-me um pedestal, fazer-me venerada,Usurpando o lugar dos sacrários divinos.

E, quando me cansar dessas farsas ímpias,Pousarei no seu peito minha esbelta mão,E meus dedos de anéis, como garras de harpiasHão de rasgar-lhe a carne até o coração.

Como a avezinha embel, que treme e chora inquietaAssim lhe hei de arrancar o coração surpreso,Que servirá de pasto à fera predileta,A quem o lançarei, com todo o meu desprezo!"

A demandar o Céu, o trono resplendente,Ergue o Poeta p'ra Deus as pálpebras doridasE o dúlcido clarão da sua alma de crenteNão lhe deixa avistar os povos homicidas...

— "Bendito seja vós, Senhor, que o sofrimentoConcedeis como alívio à nossa perdição,Essência divinal, suavíssimo fermento,Que depura e conforta o nosso coração!

Eu sei que não deixais, Senhor, de reservar-meUm lugar junto a Vós nas santas Legiões,E para a grande festa haveis de convidar-meDos Tronos, da Virtude e das Dominações.

Eu sei que o sofrimento é a nobreza suprema,Única distinção que tem hoje valorE sei que, a marecer um místico diadema,Só o Universo e o Tempo é que m'o hão de impor.

Embora disponhais de imensa pedraria,Das estrelas do céu, das pérolas do mar,Vossa engenhosa mão, Senhor, não poderiaA c'roa construir que intento conquistar!

O diadema que alvejo é puro refulgente,Todo efeito da luz dos tempos que lá vão,Dessa pristina luz perante a qual a genteVê que os olhos mortais vivem na escuridão!"

Тут можна знайти слова пісні Bénédiction Charles Baudelaire. Чи текст вірша Bénédiction. Charles Baudelaire Bénédiction текст. Також може бути відомо під назвою Benediction (Charles Baudelaire) текст.