Charles Baudelaire "Les Métamorphoses du vampire" lyrics

Proměny upíra (Vladimír Holan)

Hle, z jahody svých úst ta žena v tichu bdícím,kroutíc se jako had na uhlí řeřavícíma hnětouc fišpánem ve šněrovačce prs,valila tuto řeč, pižmovou naveskrz:"Mám vlhký ret a znám, co uměním vždy zveme,jak ztratit svědomí ve hloubi postele mé.Osouším každý pláč na ňadrech vítěznýcha starce nutívám propukat v dětský smích.Tomu, kdo zhlédl mne nahou a bez závoje,nahradím lúny svit, slunce i hvězdné roje!Jsem, drahý mudrci, učená v rozkoších,že muže rdousím-li hloub v hladkých pažích svýchnebo když prsy své nabízím ke kousnutí,plachá i oplzlá, křehká i silná v hnutí,na těchto matracích, vzrušených ke mdlobám,zatratil by se rád bezmocný anděl sám!"Když potom vysála z mých kostí morek zbylýa když jsem malátně obrátil k ní své síly,bych vrátil polibek - já více nepostřehnež kyčle lepkavé a hnisuplný měch!Zavřel jsem oči své, vzdán hrůze bez zápasu,a když jsem vzhlédl zas do živoucího jasu,po boku mém, jenž hřál kdys loutku přemocnou,která se zdála být napita krví mou,chvěly se zmateně ostatky děsné kostry,jež vyrážely kvil, kvil korouhvičky ostrýči štítů vyvěsních, jichž železo i drátza zimních nocí jmou se s vichrem rzivě rvát.

As metamorfoses do vampiro

E no entanto a mulher, com lábios de framboesaColeando qual serpente ao pé da lenha acesa,E o seio a comprimir sob o aço do espartilho,Dizia, a voz imersa em bálsamo e tomilho:- "A boca úmida eu tenho e trago em mim a ciênciaDe no fundo de um leito afogar a consciência.As lágrimas eu seco em meios seios triunfantes,E os velhos faço rir com o riso dos infantes.Sou como, a quem me vê sem véus a imagem nua,As estrelas, o sol, o firmamento e a lua!Tão douta na volúpia eu sou, queridos sábios,Quando um homem sufoco à borda de meus lábios,Ou quando os seio oferto ao dente que o mordisca,Ingênua ou libertina, apática ou arisca,Que sobre tais coxins macios e envolventesPerder-se-iam por mim os anjos impotentes!"

Quando após me sugar dos ossos a medula,Para ela me voltei já lânguido e sem gulaÀ procura de um beijo, uma outra eu vi entãoEm cujo ventre o pus se unia à podridão!Os dois olhos fechei em trêmula agonia,E ao reabri-los depois, à plena luz do dia,Ao meu lado, em lugar do manequim altivo,No qual julguei ter visto a cor do sangue vivo,Pendiam do esqueleto uns farrapos poeirentos,Cujo grito lembrava a voz dos cata-ventosOu de uma tabuleta à ponta de uma lança,Que nas noites de inverno ao vento se balança.