Je n'ai pas oublié, voisine de la ville,Notre blanche maison, petite mais tranquille ;Sa Pomone de plâtre et sa vieille VénusDans un bosquet chétif cachant leurs membres nus,Et le soleil, le soir, ruisselant et superbe,Qui, derrière la vitre où se brisait sa gerbe,Semblait, grand oeil ouvert dans le ciel curieux,Contempler nos dîners longs et silencieux,Répandant largement ses beaux reflets de ciergeSur la nappe frugale et les rideaux de serge.
Já nezapomněl jsem, sousedko, naší vily —ten tichý domek náš, tak odlehlý a bílý,ni starou Venuši a Pomonu, jež v chudýháj sotva sádrové své ukrývala údy,ni slunce, z večera jež plným proudem tekloa okny, po kterých se jeho světlo smeklo,jak oko veliké v zvědavém nebi stálo,na naše večeře tak dlouhé zřít se zdálo,na prostý pokrm náš své svity rozlévajíca v prostých záclonách jen plátěných se tajíc.
Non ho dimenticato, vicino alla città,La nostra casa bianca, piccola e tranquilla;La sua Pomona di gesso e la sua vecchia VenereChe in un boschetto malaticcio nascondevano le membra nude,E il sole, la sera, rutilante e superbo,Che dietro il vetro dove il suo fascio di luce si spezzava,Sembrava, grande occhio aperto nel cielo curioso,Contemplare le nostre cene lunghe e silenziose,Spandendo abbondantemente i suoi bei riflessi di ceroSulla tovaglia frugale e sulle tende di seta.
我没有忘记，离城不远的地方，有我们白色的房子，小而安详；两尊石膏像，波莫娜①和维纳斯，一片疏林遮住了她们的躯体，傍晚时分，阳光灿烂，流金溢彩，一束束在玻璃窗上摔成碎块，仿佛在好奇的天上睁开双眼，看着我们慢慢地、默默地晚餐，大片大片地把它美丽的烛光