Charles Baudelaire "Le Crépuscule du matin" Слова пісні

Svítání

V kasárních dvorech zněl budíček zpívajícía ranní vítr vál na lampy blikající.

To byla hodina, kdy hejno zhoubných snůnapadá na lůžkách jinochy v polosnu,kdy lampa na dně ní svým nachem odráží sejak oko krvavé, jež rozmžikáno chví se,kdy duše, drcena svým tělem tíživým,urputné zápasy dne s lampou svádí s ním.Jak uslzená tvář, již osušuje vání,je věcí mizících ve vzduchu zachvívání,a muž je psaním zmdlen a žena laskáním.

Z komínů začal se tu tam již valit dým.Nevěstky s mdlými rty a s víčky zmodralýmidřímaly, ubohé, tupými spánky svými.Žebračky, vlekoucí své prsy mrazivé,foukaly na uhlí a zkřehlé prsty své.To byla hodina, kdy ve chladě a kalebolesti rodiček se horší nenadále.Jak vzlyk, jejž přeruší z úst vytrysknuvší krev,protrhl povětří kohoutí rudý zpěv,oceán mlh se zved' a zaplavoval domy,a uvnitř špitálů pak mroucí v bezvědomí škytali,chroptíce v posledním tažení.A zhýralci šli spat, svou dřinou zdrceni.

Jitřenka, třesouc se v své růžožluté robě,šla zvolna po Seině, pusté v té ranní době,a Paříž, mnouc si již svá víčka zamžená,se chápala svých děl - jak pilná stařena.

Přeložil Svatopluk Kadlec

O crepúsculo da manhã

Cantava a Diana pelos pátios das casernas,E o vento matinal assoprava as lanternas.

Era a hora em que o caudal dos sonhos repelentesRetorcia na cama alvos adolescentes;Como um olho a sangrar, que vibra e se desmancha,Uma lâmpada ao sol era vermelha mancha;E a alma grave do corpo imitava a porfiaDa luta que travava a lâmpada com o dia.Como um rosto a chorar e que à brisa se enxuga,Havia o tremor no ar dos objetos na fuga,Lasso era o homem de ler como a mulher de amar.As mansardas além pareciam fumar.As mulheres do amor com seu olhar febrilDormiam a roncar o seu sono imbecil;As pobres, arrastando os seios frios, magros,

Sopravam seus tições e seus dedos amargos.Era a hora em que, no frio e miserável quarto,Se acrescentava a dor das mulheres no parto;Um soluço cortado e por sangue espumoso,Cantava o galo ao longe, a ferir o ar brumoso;A névoa - um vasto mar - banhava os edifíciosE os homens, a morrer no fundo dos hospícios,Davam seu estertor, mas em soluços falhos;Voltavam os rufiões, roídos de trabalhos.

A aurora, tiritando em seu vestido aberto,Ia lenta a avançar sobre o Sena deserto,E os olhos esfregando, o sombrio ParisApanha a ferramenta, operário feliz.