Charles Baudelaire "Le cygne" paroles

Traduction vers:arcsdeeshuitptruzh

Le cygne

A Victor Hugo.

I

Andromaque, je pense à vous ! Ce petit fleuve,Pauvre et triste miroir où jadis resplenditL'immense majesté de vos douleurs de veuve,Ce Simoïs menteur qui par vos pleurs grandit,

A fécondé soudain ma mémoire fertile,Comme je traversais le nouveau Carrousel.Le vieux Paris n'est plus (la forme d'une villeChange plus vite, hélas ! que le coeur d'un mortel) ;

Je ne vois qu'en esprit, tout ce camp de baraques,Ces tas de chapiteaux ébauchés et de fûts,Les herbes, les gros blocs verdis par l'eau des flaques,Et, brillant aux carreaux, le bric-à-brac confus.

Là s'étalait jadis une ménagerie ;Là je vis, un matin, à l'heure où sous les cieuxFroids et clairs le travail s'éveille, où la voiriePousse un sombre ouragan dans l'air silencieux,

Un cygne qui s'était évadé de sa cage,Et, de ses pieds palmés frottant le pavé sec,Sur le sol raboteux traînait son blanc plumage.Près d'un ruisseau sans eau la bête ouvrant le bec

Baignait nerveusement ses ailes dans la poudre,Et disait, le coeur plein de son beau lac natal :" Eau, quand donc pleuvras-tu ? quand tonneras-tu, foudre ?"Je vois ce malheureux, mythe étrange et fatal,

Vers le ciel quelquefois, comme l'homme d'Ovide,Vers le ciel ironique et cruellement bleu,Sur son cou convulsif tendant sa tête avide,Comme s'il adressait des reproches à Dieu !

II

Paris change ! mais rien dans ma mélancolieN'a bougé ! palais neufs, échafaudages, blocs,Vieux faubourgs, tout pour moi devient allégorie,Et mes chers souvenirs sont plus lourds que des rocs.

Aussi devant ce Louvre une image m'opprime :Je pense à mon grand cygne, avec ses gestes fous,Comme les exilés, ridicule et sublime,Et rongé d'un désir sans trêve ! et puis à vous,

Andromaque, des bras d'un grand époux tombée,Vil bétail, sous la main du superbe Pyrrhus,Auprès d'un tombeau vide en extase courbée ;Veuve d'Hector, hélas ! et femme d'Hélénus !

Je pense à la négresse, amaigrie et phtisique,Piétinant dans la boue, et cherchant, l'oeil hagard,Les cocotiers absents de la superbe AfriqueDerrière la muraille immense du brouillard ;

A quiconque a perdu ce qui ne se retrouveJamais, jamais ! à ceux qui s'abreuvent de pleursEt tètent la douleur comme une bonne louve !Aux maigres orphelins séchant comme des fleurs !

Ainsi dans la forêt où mon esprit s'exileUn vieux Souvenir sonne à plein souffle du cor !Je pense aux matelots oubliés dans une île,Aux captifs, aux vaincus !... à bien d'autres encor !

Labuť

Viktoru Hugovi

I

Vzpomínám na tebe, vznešená Andromaché!- Ta říčka, zrcátko, v němž plála velebnosttvé vdoví bolesti, přes všechen žal tak plaché,ten lživý Simoeis, jenž kdys tvým pláčem rost',

mou paměť úrodnou oplodnil nenadále,když jsem se dneska bral přes nový Carrousel.- Je stará Paříž pryč, vzhled měst se mění stálea mnohem rychleji než lidské srdce, žel!

Již jenom v duchu zřím ty boudy, co tu stály,ty dříky sloupoví a hrubé hlavice,ty brány, balvany, jež v loužích zelenaly,a cetky, zářící na dlážkách ulice.

Na tomto místě zde stál zvěřinec v tom čase.Zde kdes jsem ve chvíli, kdy za mizící tmypod chladnou oblohou se budí práce zase,kdy chrlí v klidný vzduch svůj orkán rasovny,

pad' náhle na labuť, jež prchla z klece temné,a nohou dlanitou trouc suché dlaždice,vláčela ulicí své peří velejemné.Do stroužky bez vody zobákem noříc se

a křídla koupajíc si v prachu, lkala v stesku,v svém srdci jezero, svůj krásný rodný kraj:"Kdy, vodo, budeš dštít, kdy budeš blýskat, blesku?"Vidím ji, nešťastnou, fatální divnou báj,

jak ovidiovsky, krk napínajíc dlouze,v výsměšné obloze bezcitných blankytůpotichu vztahuje svou hlavu v smutné touze,jako by Bohu cos snad vyřítala tu!

II

Jak Paříž mění se, tak nic mé smutné snění!Paláce, lešení, předměstí, brány, val,vše, všechno se mi tu hned v jinotaje mění,a moje vzpomínky jsou věru těžší skal.

Před Louvrem tísní mě též jeden obraz známý:má labuť šílená, svým steskem sžíraná,směšná a vznešená jak exulanti sami,a potom také ty, ty Andromaché ctná,

padnuvši z náruče slavného chotě v rucezpupnému Pyrrhovi tak jako sprostý skot,u hrobu prázdného se sklánějící v muce,ty, Hektorova dřív, teď Helenova choť!

A pak i černoška, jež schází na úbytěa blátem cupitá a plaše vyhlížízářivou Afriku a palmovníky skrytéza širou stěnou mhy, jež z kalných nebes mží.

A ti, kdo pozbyli, co nezískají více,kdo v slzách topí se a ssají Bolest svou,jak dobrou vlčici ji chtivě dumlajíce!Hubené siroty, jež jako květy schnou!

Tak v lese, kam můj duch se utíká vždy znovu,má stará Vzpomínka jak nářek rohu zní!Sním o námořnících, zůstavších na ostrovu,podlehlých, zajatých ... i jiných, blízkých mi!

O Cisne

A Victor Hugo

I

Andrômaca, penso em ti! O pequeno rio,Pobre e triste espelho onde outrora brilhou tantoA imensa majestade do teu desvario,O falso Simóeis regado pelo teu pranto,

Fecundou num clarão minha fértil saudade,Quando eu andava pelo novo Carrousel.Foi-se a velha Paris (a forma da cidadeMuda mais rápido que o coração, infiel);

Só na memória revejo os velhos sobrados,Pedaços de colunas, montes de argamassa,O capim, o limo nos muros esverdeadosE o bricabraque reluzindo nas vidraças.

Ali havia noutros tempos um viveiro;Lá eu vi, certa manhã, quando sob o céuFrio e claro o Trabalho acorda e o nevoeiroDe pó sobe das ruas como negro véu,

Um cisne, que da gaiola havia escapado,E, esfregando os pés no calçamento incerto,Arrastava as plumas brancas no chão crestado.Perto de um rego sem água, o bico aberto,

Banhava as asas na poeira, com aflição,E dizia, sonhando com o lago natal:"Água, quando choverás? Onde estás, trovão?"Vejo a ave infeliz, mito estranho e fatal,

Apontar para o céu como o homem de Ovídio,Para o céu irônico de um azul maldoso,Torcendo a cabeça sobre o pescoço ofídio,Como amaldiçoando o Todo Poderoso!

II

Paris muda! Mas na minha melancoliaNada mudou! Velhas ruas, nova cidade,Palácios, para mim tudo é alegoriaE nada pesa mais do que a minha saudade.

Diante do Louvre, uma imagem me oprime.Penso no meu grande cisne, fora de si,Como os exilados, ridículo e sublime,Roído pelo desejo! E penso em ti,

Andrômaca, esposa de um herói bravio,Escrava que Pirro tratou como um feitor,Curvada em pranto sobre um túmulo vazio;Mulher de Heleno, a viúva de Heitor!

Eu penso na negra, esquálida e doente,Os pés na lama, o olhar perdido a buscarUm coqueiral da África, inexistente,Atrás do muro de névoa de um bulevar;

Penso em quem perdeu o que não se recuperaJamais, jamais! Em quem mata a sede chorandoE mama na Dor como numa boa fera!Nos órfãos famintos, como flores murchando!

Na floresta onde meu espírito se escondeEstas lembranças soam por todos os cantos!Penso nos náufragos, largados não sei onde,Nos presos, nos vencidos!... E em outros, tantos!

Ici on peut trouver les paroles de la chanson Le cygne de Charles Baudelaire. Ou les paroles du poème Le cygne. Charles Baudelaire Le cygne texte.